Pověsti
Proč se rodí v Křimicích krásné dívky
Majitel panství Křimic, kníže z Lobkoviců, jenž byl panství to dědil po hraběti z Vrtby, rád si zval k sobě občas na oběd buď některé sousední statkáře nebo vejprnického pana faráře, s kterým si dobře rozuměli.
Kdysi byl pan farář opět jeho hostem. V rozmluvě prohodil pan hrabě „že se diví, proč v Křimicích se rodí tak málo hezkých dívek. Přece prý jsou selské dívky z Plzeňska pověstné pro své tělesné půvaby. Jen Křimice prý v tomto ohledu nemají štěstí.“
Pan farář, který již po delší dobu na to pomýšlel, jak by pana hraběte přimněl k věnování nějakého pěkného obrazu Rodičky Boží do kaple v křimickém zámku, kam chodí křimičtí konati svoji pobožnost, pomyslil si čiperně, že by snad případná odpověď na otázku p. hraběte přiblížila jej ke splnění přání toho. Odpověděl tedy, že by se ženská část křimické populace co do svého zevnějšku výhodně změnila, kdyby měli křimičtí neustále něco krásného na očích. Takhle nějaký krásný obraz panenky Marie do kaple – to prý by snad pomohlo. Díváním na něj prý by se zušlechtily rysy zdejších tváří.
Pan hrabě se trochu zamyslil a pochvíli uznal, že by pan farář mohl míti pravdu. Koupil do kaple obraz Panny Marie, jejíž tvář vyniká nevšení krásou.
A od té doby se rodí v Křimicích dívky, které vedle outušických požívají pověst nejpřednějších krásek na Plzeňsku.
Lochotínský poustevník a Křimický boss.
Na místě plzeňské ZOO a amfíku, kdysi bylo pusto, prázdno. Na kopci stál hrad, kde bydlel rytíř Lochota s malým synkem Honzou. Jednou se přihnala mafie, zabila všechny lidi, zapálila hrad a Lochotu s Honzíkem odvlékla pryč. Odtrhli je od sebe a drželi v zajetí.
Jednou, když se stráž moc nebumbala, tak se Lochotovi povedlo vzít kramle. Dlouho, dlouho se potloukal jen tak. Nakonec dorazil domů. Jenže, známe český lidičky! Když byly zbytky hradu opuštěný, tak halt hurá, a kameny a tak rozebrali a znárodnili. Tak se usadil v nedaleké jeskyni a začal žít život bezdomáče. Nikomu neřekl, kdo je, nikdo jej nepoznal. Lidé začali chodit k poustevníkovi pro rady a pomoc.V blízkosti jeskyně byl pramen zázračné vody a poustevník rozuměl i léčivým bylinkám (možná tam měl i konopí, kdo ví) a tak lidem radil. Pramen měl ještě jednu moc: když se do něj ponořil meč, rázem ztvrdl tak, že sekal i kámen a prorážel brnění jako hračku.
A tak šel čas. Stalo se, že nedaleký křimický pán pořádal turnaj. Rytíři se mydlili, dřevce praskaly. Ten, kdo se udržel nejdýl na kobyle byl hlučně pochválený! (Žádný konto, jen pochvala). Nejvíce ale zářil mladý rytíř, který všechny soupeře hladce odrovnával. Krásná dcera křimického bosse, Milena, na něm mohla oči nechat! Když vyhrál, poklekl před ní, sundal přílbu a rázem bylo hotovo! Milena se zahleděla do jeho modrých kukadel a on do jejích! Křimický pán to viděl a když se slízali pak i dál, a on poznal, že jejich láska je opravdová, tak svolil, jen mladý musel dokázat, že je z dobré famílie. Jenže, to byl kámen úrazu! Mladík sice jezdil po turnajích ve světě, ale byl sám, nevěděl, kde jsou rodiče a ani kdo byli. Byl kdysi mafiány odvlečen z otcova hradu a vychovával ho v Německu nějaký rytíř.
Ale křimický boss se ukecat nedal a lásku zatrhl do doby, než mladej se něco dozví odkud a kdo je. Lidé mu poradili, aby šel na radu na Lochotín, k poustevníkovi. Poslechl a tam dědulovi vše vyklopil. A tak se setkali po mnoha letech otec a syn. Jenže, jak měl starý dokázat, že byl kdysi on rytíř Lochut?
No ale zas: chodili k němu lidé pro rady, pomoc a on se tak nějak dozvěděl o chystané vzpouře proti králi. Drby, no, už tehdy vládly! A tak toho chtěl využít. Poslal mladého do Prahy, aby to králi nabonzoval. Král mu dal pár zbrojnošů a mladík se vydal zas domů. Mezitím starý udělal osvětu i mezi plzeňany a ty mladýmu taky dali nějaký agenty a tak se podařilo zatknout ty buřiče. V poutech je přivezli do Plzně, dojel i král a na plzeňském náměstí jim krásně usekli hlavy. Král pak pasoval mladého Honzu na rytíře. A tak mohla být na křimickém hradě svatba. I král se zúčastnil!
Bůhví, kolik ovcí a volů se tehdy upeklo na rožni, husy a kuřata nikdo nepočítal, sladkého bylo moc a moc. A víno a pivko teklo proudem!
Král chtěl vrátit poustevníkovi jeho privilegia, ale ten chtěl zůstat ve své jeskyni. Chtěl i nadále sloužit lidem.
Z nějaký čas spatřili lidičky, jak se na poustevnou slétají hejna ptáků. Když tam přišli a viděli, že poustevník zemřel a ptáci, které měl tolik rád, mu přilétli vzdát poslední poctu.
Vemousy
Marie Beranová-Zierlová
Křimický kníže byl jednou se svým oblíbeným polesným Mazancem na honě. Když se v poledne vraceli domů kolem Mazancovy hájovny, zachtělo se knížeti vejít dovnitř. Paní hajná už je viděla přicházet, a že to bylo v pravé poledne, rychle přichystala na stůl. Škubánky žluťoučké jako kuřátka prosvítaly na talířích v záplavě másla a máku s cukrem. Plná rozpaků uvítala hajná vzácného hosta a ze zvyku ho vybídla, aby pojedl s nimi. Knížepán, pěkně z lesa vyhladovělý, pranic se neupejpal a s hajným zasedl ke stolu. Něco podobného ve své jídelně ještě nezažil.
„Co je to za jídlo?“ otázal se hajné. Ta celá červená od vaření pobízela: „Vemou si, jen vemou si, jemnostpane, a ať vám
chutná.“ Chutnalo výborně. Umaštěný knížepán neskrblil chválou.
V křimickém zámku, když se jednou ráno přišel kuchař zeptat svého pána, co mu má podle chuti uvařit, vzpomněl si
knížepán na „vemousy“, které mu v hájovně u Mazanců tak náramně chutnaly.
„Přichystej vemousy,“ řekl, „na těch jsem si u Mazanců výtečně pochutnal.“
Kuchař Vincent přemýšlel, co je to za neznámé jídlo. V kuchyni na stole si rozložil všechny kuchařské knihy s různými
specialitami, ale záhadné vemousy nenašel. Už se chtěl jít vyptat pána na podrobnosti, rozmyslel si to však, to by
bylo pod jeho kuchařskou čest. Přišel ale na spásný nápad: „Když to umí uvařit hajná, nebude to žádný zázrak.“
Do hájovny to byl kousek cesty, rozběhl se tam, aby se zeptal, čím že knížepána pohostili, „prý že nějaké vemousy.“
„Bože,“ spráskla ruce hajná, byly to jen obyčejné škubánky s mákem. Když se knížepán ptal, co to máme za jídlo,
pobízela jsem ho: „Vemou si, jen vemou si, a ať vám chutná.“
Kuchař i hajná pochopili a srdečně se rozesmáli. Od těch dob byly na knížecím stole servírovány „vemousy a` la hajná Mazancová“.
Ohnivý muž, světýlka a rarášek
Podává V. Hauer.
Ohnivého muže jsem viděl. To bylo tak. Moje mlela v Červeném mlýně. K večeru šel jsem jí naproti. Šli jsme luční cestou pod silnicí. Když jsme přišli tam, kde od silnice k louce stojí stromky, viděli jsme, jak od Kyjova 1) jde ke Křimicům ohnivý muž. Pospíchali jsme, ale čím rychleji jsme šli, tím rychleji šel i on. A když jsme šli kolem knížecí zahrady, stál už na šneperku. Byl tak vysoký, jako hodně veliký došek. Od obecní kovárny jsem se obrátil, je-li tam ještě, ale už byl pryč. Měl jsem strachu dost, ale moje byla k smrti ustrašena. Potom ještě jiní lidé u Kyjova jej viděli a báli se tam chodit. Jenom bednář se nebál a chodil do Kyjova řezat březiny na obruče.’
Stará H . . á, co bydlela vedle nás, chodila často na tačky k S . . ům a šla vždycky cestičkou za humny. Jednou šla už večer domů a tu se jí ukázala světýlka. Vedla ji k Hornici, potom skrz celý Dolov až k panskému ovčínu. Ráno ji našli lidé potlučenou. To prý po ní dušičky dupaly. Od té doby už nechodila na tačky, a lidé byli rádi, že aspoň všeliké řeči přestaly.
Byla to žena divná, a lidé se jí báli, protože prý měla raráška. Přiletěl od Hornice 2) a sedl si na komín její chalupy. Raráška jsem sám viděl. Když letí, pohybuje zobákem v právo v levo a pouští z něho zář. Když jsem byl ještě chlapcem, sáňkoval jsem se s jinými za knížecí zahradou. Najednou od Malešic letěl rarášek. Nechali jsme sáněk a utekli. Ostatně rarášek jest nějaký pták a zář snad jest jeho dech. Kdož to ví!
1)Kyjov, les na vrchu stejného jména u Malešic. Na cestě z Křimic ke Kyjovu jsou tůně naplňovány vodou leky Mže, když se rozvodni, fiikaji tam „vje-zařich“. Od jezar směrem k místu, kde viděl ohnivého muže, jsou „jimky“, tůně zbylé po bývalém řečišti Mže. — Šneperk jest v parku uměle nasypaný vršek se šnekovitými pěšinami vzhůru.
2) Hornice, kostel a knížecí hrobka na návrší u Křimic. — Dolov, dlouhý ale mělký úval táhnoucí se obloukem od Hornice na východ až k silnici. Částečně jest stromy ovocnými posázený.
Nahrávání ...
