Jezdecká socha sv. Jiří
Původní umístění této jezdecké statue v Křimicích nám dokládá pohled do Indikační skici Stabilního katastru z roku 1841, kde je socha zachycena v ose nedaleko vjezdu do hospodářského dvora blízko rybníka, který na návsi dříve býval. Odtud byla socha roku 1902 přemístěna do čestného dvora zámku na místo zrušené vodní nádrže a při této příležitosti opravena. Statue je na zadní straně pod ocasem koně signována: „OPVS LAZARI: W:“. Pozdější nápis na čelní stěně podstavce zní: „HAEC STATUA // ST: GEORGIO // DEDICATA A // FRANCISCO WENCESLAO // E COM. DE WRTTBY EIUSQUE UXORE // MARIA ANNA, N. E COM. DE KLENAU // ET JANOVIC CA. A. D. MDCCXXXX // ERECTA, // IN HUNC LOCUM TRANSLATA // ET RENOVATA A. D. MCMII // SUB AUSPICIIS // A. S. DAE PRINCIPESSAE // KUNIGUNDIS DE LOBKOWICZ // N. E COM DE STERNBERG“ („Tato socha sv. Jiří byla věnována Františkem Václavem hrabětem z Vrtby a jeho chotí Marií Annou z Klenového a Janovic a vztyčena roku 1740, do nynějšího místa přenesena a opravena roku 1902 díky princezně Kunigundě z Lobkowicz, rozené hraběnce ze Šternberka.“)
Tato na svou dobu v našem prostředí výjimečná jezdecká statue budila pozornost již v průběhu 19. století, stala se dokonce předmětem pověsti týkající se jejího autora i údajné sebevraždy kvůli drobnému opomenutí při jejím vzniku. Poněkud nejasná byla datace sochy, a to především kvůli nápisu, který byl na sokl přidán při přesunu sochy roku 1902. Tento nápis ji totiž zpětně datuje do roku 1740 a jako donátory uvádí hraběte Františka Václava z Vrtby ml. spolu s jeho chotí Marií Annou, rozenou hraběnkou z Klenového. Jejich svatba však proběhla až v roce 1746. V denících Jana Josefa hraběte z Vrtby se k soše objevuje záznam právě k tomuto roku: „dne 14. června byla socha Widemannem jen zhruba opracovaná, po třídenní cestě 12 páry koní převezena z lomu do Křimic. Když tam byla umístěna na podstavec, dal se Widemann na místě do propracování plastiky, kterou dokončil do sv. Václava a 21. října uzavřel dílo připevněním ozdob, znaků a nápisové tabule. Ještě zbývalo dodati silné železné řetězy. Práce i s pozlacováním stála podle odhadu přes 900 zlatých“. Bez zajímavosti není v této souvislosti ani fakt, že otec mladého Františka Václava, hrabě František Václav z Vrtby st., měl dle svědectví velmi rád koně a dosti si zakládal na svém hřebčinci, kterému se dle literatury „věnoval téměř 50 let a který mu skýtal skvostnou zábavu“.
Jezdecká statue sv. Jiří v současnosti stojí v ose zámeckého průčelí v prostoru čestného dvora. Vrcholová skulptura sv. Jiří sedícího na koni a bojujícího s drakem působí monumentálním dojmem. Až na samou hranu možnosti materiálu pískovce je sousoší probráno velkými otvory mezi těly draka a koně či mezi pláštěm světce a jeho tělem. Mohutné tělo naznak ležícího draka tvoří spodní část sousoší. Drak v posledním zápasu zatíná drápy do břicha koně, ale ve chřtánu mu již vězí světcovo kopí. Mohutné tělo vzpínajícího se koně s detailně utvářeným povrchem kůže s napjatými žílami působí energicky, ale současně klidně. S pozorností jsou pojaty detaily koňské hlavy, nozder, povrch hřívy i precizně tesané zdobení sedla. Světcova silná, robustní postava oděná v šat a brnění římského vojáka se vyznačuje pevně a oble vyklenutými objemy hrudi.
V 70. letech 20. století obklopila statui ochranná dřevěná konstrukce, která měla tehdy být provizorním řešením do doby plánované opravy sousoší. Dřevěná konstrukce zde stojí dosud a kromě toho, že degraduje veškeré pohledy na zámecké průčelí, znemožňuje i pohled na sousoší. V současné době se plánuje restaurování celé statue a sejmutí dřevěné konstrukce.
Text: PhDr. Viktor Kovařík, www.npu.cz
Socha sv. Jiří již 40 let schovaná v bednění
Příloha:
Pověst o křimické soše sv. Jiří bojujícího s drakem
Před zámkem v Křimicích na prostranné návsi jest postaveno několik soch, z nichž některé jsou pravým dílem uměleckým, což zejména platí o soše sv. Jiří, která se nalézala dříve blíže někdejšího knížecího cukrovaru, později byla pak přenesena přímo před zámek. Socha ta jest vyvedena z pískovcového balvanu a představuje na vysokém podstavci jízdeckou sochu sv. Jiří, zápasícího s obludou.Veškeré tyto sochy, jakož i ostatní ozdoby kamenné na zámku, pocházejí ze 17. století a byly zhotoveny rukou sochaře Lazara. Umělec tento narodil se v Plzni a požíval chvalné pověsti mezi nejznamenitějšími sochaři českými. I v Plzni zachovalo se několik prací jeho, bohužel však jen nepatrných, nejvíce kamenných okras na některých starších budovách. Socha svatojirská v Křimicích byla nejdokonalejším a nejvýtečnějším, zároveň také posledním dílem Lazarovým a jak pověst dí, zavdala prý příčinu, že tento umělec smrtí násilnou se světa sešel.
Souvěký majitel panství křimického byl velkým přítelem a mecenášem věd i umění. Přechovával na svém zámku vždy mnoho umělců a učenců, vynakládaje každoročně z hojných svých statků značné sumy peněz na díla umělecká. I sochař Lazar v blízké Plzni upoutal v brzku výtvory svými pozornost pána křimického, takže mu svěřil nejen veškerou práci sochařskou na zámku křimickém, nýbrž i vyvedení nadzmíněných soch. Lazar dostál také v plné míře úkolu svému, začež se mu dostalo nejen hojné odměny a vřelého uznání od jeho příznivce, nýbrž i všeobecné pochvaly od znalců. Socha svatojirská dovršila slávu a roznesla pověst umělcovu. Z daleka přijíždělo panstvo i umělci, aby spatřili výtvor umělecký a nikdo nedovedl sebe menší vady dílu Lazarovu vystaviti.
Jednoho dne dal pán křimický vystrojiti hody ke cti okolní šlechty. A při té příležitosti rozpředl se hovor i o soše svatojirské. Každý vzdával čest přítomnému Lazarovi, nemoha dosti vynachváliti dílo tak dokonalé. Jedině jistý šlechtic opovážil se úštěpačný úsudek o dílu všeobecně chváleném, pronésti. Z toho povstalo nemalé pohoršení mezi shromážděnými hosty, zvláště nemile dotkla se urážka tato hostitele, pána křimického. I vybídl utrhače, aby úsudek svůj zdůvodnil, anebo veřejně odvolal. „Nuže!“ jal se rytíř mluviti, povstana u stolu, „mám-li úsudek svůj opodstatnit, milerád to ku své obraně učiním, aby se o mně nesoudilo, že jsem lehkovážný utrhač.“ Pozornost všech obrátila se po těchto slovech k rytíři; každý byl dychtiv zvěděti, co k ospravedlnění svému as pronese. Po síni hodovní nastalo hrobové ticho. Lazarovi vstoupila krev do hlavy, obličej mu hořel netrpělivostí. „Kdo z vás, vážení pánové,“ tázal se po krátkém mlčení úsudek svůj hájící rytíř, „kdo z vás pravím, viděl kdy rytířského koně, když na něm rytíř sedí, bez podkov?“ Lazar zbledl jako stěna. „Tedy se podívejte na hřebce sv. Jiří křimického,“ doložil řečník uštěpačně. „Nikdo!“ zvolali skorem jednohlasně shromáždění. Slova rytířova byla skutečně pravdivá. Hřebec na soše sv. Jiří neměl podkov – na ty byl znamenitý sochař úplně zapomněl. Lazar zůstal všecek zdrcen, neviděl již nikoho, hlava mu šla kolem, citlivá a hrdá jeho mysl nemohla snésti takové výčitky, jinak docela malicherné. Myslel, že jméno jeho tím uvrženo na pranýř potupy; nemohl i nesměl dále žíti; smrt jedině mohla jej potupy té sprostiti.
Druhého dne na to nalezl sloužící nešťastného sochaře Lazara v příbytku jeho již jen jako mrtvolu. Rukou, jež vykonala dílo tak znamenité, jako jest socha svatojirská v Křimicích, zbavil se v prudkém návalu těžkomyslnosti života svého, vraziv si do srdce břitkou ocel.
Pozn.: Pověst byla otištěna v práci J. Schiebla Plzeň v pověsti, legendě, tradici a škádlivce. Díl III. Plzeň 1934, s. 96-98.
Nahrávání ...
