PostHeaderIcon Rozhovory o a s Jaroslavem L.

Pařížanka provdaná za českého šlechtice, jíž byly domovem tři země a která je přesvědčená, že křesťané mají svou víru bránit. Kněžna ELISABETH z LOBKOWICZ.

Vystřídala jste v životě vícero domovů. Který byl ten první?

Byl uprostřed Paříže, kde jsem se narodila, vyrostla a chodila do katolické školy. Otec byl za okupace důstojníkem francouzské armády v Maroku; v těch zlých dobách lidé pociťovali k Němcům velkou nenávist. Po válce se ale v rodině řeklo: „Musíme na zlé zapomenout a začít od začátku. Pozveme k nám německé dívky a ty se budou starat o naše děti. Chceme se smířit.“ Mladé ženy opravdu přišly a cítily se u nás jako doma. K jedné z nich jsem šla v šestnácti letech do Hamburku jako au-pair; přijala mě jako dceru a já se k ní po tři roky vždy na dva měsíce vracela. Pak jsem odjela do Anglie, ale ne do služby, kterou Angličané považují za otročinu. Rodiče mi pobyt v anglické rodině platili.

Z jakého pocházíte rodu?

Ve Francii je řeka la Vienne (vtéká do Loiry) a také stejnojmenné město. Legendární původ mé rodiny je tam, za dob Karla Velikého. Fakticky je doložena ve 13. století v Burgundsku, v souvislosti s vévodou burgundským. Několik století žili moji předkové na severu Francie, byli notáři a spravovali majetek. Jeden z nich dokonce jako první zavedl akcie (1715), jiný byl Napoleonův maršál.

Kde jste získala vzdělání a jak jste ho uplatnila?

Studovala jsem na pařížské Sorbonně filologii, specializaci tlumočnictví. Po absolutoriu v roce 1969 jsem si našla práci v Paříži jako trojjazyčná sekretářka. Rok předtím jsem poznala v Bavorsku svého budoucího manžela Jaroslava – v době Pražského jara tam byl na návštěvě u příbuzných. Věděla jsem, že chce zůstat na Západě, ale přece se ještě vrátil domů k rodičům, které podporoval. Dařilo se mu tehdy dobře – když za totality nesměl studovat, vyučil se televizním opravářem. Kromě trvalého zaměstnání měl hodně vedlejší práce – tehdejší ruské televizory nebyly moc kvalitní, takže mohl podporovat i své sestry.

Jak vnímala Pařížanka člověka z východního bloku?

Bylo pro mě zjevení setkat se s člověkem z totalitního státu. V době Pražského jara byl Jaroslav skeptický, cítil, že to nedopadne dobře. Když Prahu obsadili Rusové, rozhodl se k odchodu; bylo mu 26 let a měl šanci něco se životem ještě udělat. Odjel do Bavorska a v Mnichově začal pracovat jako obyčejný gastarbeiter. Německy moc neuměl, protože v rodině se od roku 1939 mluvilo pouze česky (pro jeho babičku to byla velká oběť, ale podstoupila ji). Lobkowiczové byli po několik století vícejazyčným rodem; například španělština Polyxeny, žijící v Čechách v 17. století, byla podle dobových svědků vybraným literárním jazykem. Také dětské deníky manželovy tety Gabriely (později sestry Beaty z Apoštolátu sv. Františka), které jsem četla, byly jazykově na úrovni.

Zmínila jste se o své příbuzné, letos zemřelé sestře Beatě. Co pro vás osobně znamenala?

Poprvé jsem ji viděla v Křimicích v polovině sedmdesátých let na padesátinách strýce Karla, který byl knězem. Chtěla, abych se dozvěděla o poměrech v Československu; na rozdíl od ostatních, tehdy zdrženlivých příbuzných. Teta Gabriela mi řekla: „Mám připravený kufřík, a když mě chytí, půjdu zase do vězení, vždyť to už znám.“ Poprvé v životě jsem viděla někoho, kdo byl ochoten se obětovat – a to byl zážitek! Vyšli jsme si se strýcem do malého kostelíka na kopci, kde teta usedla za varhany a začala hrát Magnificat. Strýc z toho byl nervózní, že není bohoslužba, která se musela vždy hlásit, ona se ale nedala. Byla naprosto svobodná, měla smysl pro humor a nikdy nedělala kompromisy. Několikrát jsem ji pak navštívila v Českých Budějovicích, kde připravovala dospělé na křest, biřmování nebo sňatek. Byla povoláním právnička a s lidmi si rozuměla.

Druhý domov jste našla v Mnichově. Jak se vám tam žilo?

Vzali jsme se s Jaroslavem v Paříži v roce 1970. V Čechách předtím komunisté vydírali mého budoucího tchána, aby se syn vrátil. Jako ženatý už nebyl politický uprchlík, v jeho pase stálo: žijící v cizině. Teoreticky sice domů mohl, ale potřeboval dvacet let, aby tomu uvěřil. Léta v Mnichově byla skromná, mezi Turky a Italy, což byla zajímavá zkušenost. Muž nejdřív pracoval jako elektrikář v továrně a večerně studoval elektrotechniku; až později dostal vedoucí místo u Siemense. Trvalo hodně let, než se nám podařilo najít v Mnichově okruh přátel a své místo ve společnosti.

Jenže po listopadu 1989 vás čekal opět nový domov. Přesídlili jste do Čech.

A najednou se muselo začínat znova. Nejdřív jsem při vzpomínce na první těžká léta v Bavorsku trochu protestovala. Pro stěhování nakonec rozhodlo to, že manžel odešel ze zaměstnání s vysokým odstupným, takže měl kapitál do začátků doma, kde přišly na řadu restituce. Nejhorší bylo, když se z něj náhle stal podnikatel. Začal v Křimicích se zemědělstvím, což zjevně nemělo šanci (kromě produkce kyselého zelí!), jenže dělalo mu to radost. S koupí blízké tovární budovy přišly bohužel dluhy, jiný na jeho místě by se snad zastřelil… Naštěstí všechno dobře dopadlo. V Praze pak muž převzal a opravil dům po své tetě – prakticky ruinu. Naši dva synové studovali dál v Německu a nejmladší Filip šel s námi. Aby se naučil česky, přihlásila jsem ho v Praze do rakouského gymnázia, kde měl jen české spolužáky a vedlejší předměty byly v češtině. Spolu jsme pak chodili na soukromé hodiny a za pár měsíců mluvil líp než já.

Kde dnes žijí vaši synové? Nestýská se vám?

Nejstarší Vladimír studoval práva, ale za nějaký čas přijel do Čech pomáhat otci se záležitostmi rodového sídla v Křimicích. Po pěti letech dostudoval v Paříži, oženil se s Francouzkou a žijí ve Vídni. On i můj nejmladší, který se ženou Rakušankou žije ve Frankfurtu, pracují ve finančnictví. Od každého z nich mám vnouče (Kazimíra a Lucii). Syn Jaroslav vystudoval kněžství v Münstereifelu a Římě a v prosinci 2008 byl vysvěcen. Občas se mi stýská, ale vídáme se často, takže to není problém.

Váš manžel byl v letech 1998–2006 poslancem parlamentu. Jak tu práci vnímal?

Jako službu a povinnost. Pořád tam jenom seděl, ostatní už byli dávno na kafi… Když prý dostává plat, musí pracovat, ačkoliv to, co probírají, nemusí být vždy zajímavé. Také si stěžoval, že kolegové nejsou zdvořilí – když někdo mluví, neposlouchají, hlasitě se baví, a řečníka nebývá ani slyšet. Pak si doma našel učebnici hebrejštiny a v parlamentu se učil.

A jak jste to viděla vy? Byla jste se ve sněmovně někdy podívat?

Bydlíme naproti, a tak jsem myslela, že muž třeba přijde k nám s kolegy diskutovat. Po zasedání ale nikdy nikdo nepřišel, neměli zájem. Sama jsem v parlamentu byla několikrát na tzv. adventní snídani pro zvané.

Po desetileté práci zástupkyně londýnské aukční síně Christie´s v Praze jste začala vyučovat náboženství.

Děti, které už několik let učím, jsou různých národností, včetně Čechů. Máme jich každoročně zhruba šedesát a jsou rozděleny do osmi skupin. Jejich rodiče většinou po pár letech mění působiště, takže stále přicházejí děti nové. Do roku 1998 jsme chodili do kostela k Maltézským rytířům na Malé Straně, ale pak nás odtud vypudili – padesát dětí těžko udržíte při bohoslužbě zticha. Našla se ale náhrada – blízký kostel sv. Josefa. Střídají se tam kněží v čele s P. Venturou, který po listopadu dostal na starost cizince. Nemá farnost úředně, takže křty dětí i všechno ostatní registruji já (vyřizuji i administrativu s P. Juanem od sv. Tomáše, kde jsou příslušné knihy). Živá farní komunita je pro mě vždy důležitá.

A když to srovnáte s náboženským životem ve Francii?

Tam jsou už dlouho zvyklí, že všechno musí dělat laici. O víru se ve Francii vždy muselo bojovat. Nejdřív po revoluci 1789, kdy přišlo o život na 20 tisíc kněží a téměř všichni biskupové. V západní Francii vypuklo povstání na jejich obranu a zahynulo v něm okolo půl milionu lidí. Pak se vrátila monarchie, s ní šlechta a v 19. století se církev „narodila“ znovu. Vrátily se také řády a s nimi ožil sociální systém. Jenže zklamaní lidé opět nebyli spokojeni a vše ukončil zákon o laicismu z roku 1905. A když přišla válka, znovu povolali řádové sestry, aby se staraly o raněné. V roce 1984 se snažil církev potlačovat prezident Mitterand – reakcí na to byly mohutné demonstrace, které ho zabrzdily. Francie je svobodomyslná země a katolíci tam jsou zvyklí o víru bojovat. Teď v ní žije hodně muslimů, většinou ateistů, ale i fundamentalistů bažících po moci; je to ideo- logie stejně jako komunismus. Nám křesťanům by ale nemělo být jedno, když se útočí na církev, měli bychom se bránit.

Jaký máte dojem z Čechů?

Co jsem tu viděla při návštěvách za totality, bylo daleko horší, než prezentovali novináři. Slušní lidé nesměli ven, aby se zdokonalili v jazycích, a po listopadu 1989 pak nebyli schopni vzít věci do vlastních rukou; nebyli na to připraveni. Zato komunisté ano, infiltrovali všude a jejich praktikami je země dodnes prorostlá. Lidé se nemají rádi, podezírají se ze spolupráce s StB; je to ovoce čtyřiceti let útlaku a předtím války.

Takže se tu po všem svém putování moc doma necítíte?

Svůj domov si nosím s sebou v srdci. Mohu se občas vrátit do Mnichova, do Paříže svých dětských let nebo kamkoli, kde jsem pobývala. Odmalička jsem však věděla, že můj domov mi nepatří, že ho někdo bude dědit. A tak jsem v každém z nich alespoň po dobu svého pobytu byla šťastná. Nikdy to moc dlouho netrvalo a musela jsem jinam. Teď je můj domov tady, v domě na Malé Straně a v Křimicích – a jsem v něm zase šťastná.

 ************************************************************************************************************

LOBKOWICZ versus LOBKOWICZ, bratr proti bratrovi. I to je souboj Ostravy a Plzně o titul Evropského města kultury 2015.

František a Jaroslav Lobkowiczové jsou bratři. Jen teď každý fandí jinému městu. Tomu svému. František Václav Ostravě, kde je sídlo ostravsko-opavské diecéze, které jako biskup velí. A Jaroslav Plzni, kde jako politik žije a pracuje.

Jen ne do Ostravy

„Jsme z pěti dětí, brácha Jaroslav je druhý nejstarší, já čtvrtý v pořadí. Naše rodina je z Křimic, tam jsme vyrůstali a bratr tam stále žije. Mě osud zavedl do Ostravy,“ vysvětluje mladší z bratrů František Václav. V Plzni ještě odmaturoval. Pak šel na teologii a do rodného města už se nevrátil. Po studiích a po vojně dostal jako kněz umístěnku na druhý konec republiky. Nejdříve do Frýdku-Místku, pak do Jablunkova a Českého Těšína. „Říkal jsem si, půjdu kamkoli, jen ať to není Ostrava. A pak to přišlo, poslali mě na faru do Ostravy-Mariánských Hor,“ vzpomíná dnešní biskup na svá kněžská léta.
To Jaroslav zůstal věrný Plzni a svým Křimicím. „Mám kořeny v Plzni, tady je i moje práce. Na rozdíl od bratra jsem nebyl zaměstnancem, který by musel putovat tam, kam ho poslali,“ říká plzeňský šlechtic Jaroslav Lobkowicz.
I on ale na čas Plzeň opustil. „Dvacet let jsem žil v Německu, pořád jsem věřil, že se do Česka vrátíme. I proto jsem děti učil česky a tvrdil, že to budou potřebovat. A povedlo se,“ zmiňuje starší Jaroslav.
František mezitím sloužil v novobarokním mariánskohorském kostele mše. Šest let. A sžíval se s Ostravou. „Vždycky je to o lidech, s nimiž se spřátelíte. Našel jsem si blízké lidi, takže to nakonec nic hrozného nebylo. Ale nemohl jsem třeba otvírat okna. Fabriky kouřily o sto šest, vzduch čpěl sírou a límeček košile jsem měl zaručeně do půl dne špinavý,“ líčí zástupce katolické církve své ostravské začátky.

Dáme góla, dáme!

V devadesátém roce se na šest let odstěhoval za prací do Prahy, byl světícím biskupem. A v roce 1996 přišla nabídka, která se neodmítá: stal se biskupem právě vznikající ostravsko-opavské diecéze. „Svatému otci se neříká ne,“ dodává žertem.
I tak by místo vzal. Ostravě přišel na chuť. „Teď už je Ostrava můj domov. Byť stále říkám, když jedu do Křimic, že jedu domů,“ popisuje biskup Lobkowicz.
Ve městě se o něm ví, že rád zajde na extraligový hokej. „Před několika lety jsem se přistihl, že když hrají Vítkovice s Plzní, už fandím domácím,“ říká jednoznačně.
V tom se s bratrem rozhodně neshodnou. „Fandím Plzni, to je jasné,“ oponuje stejně pevně Jaroslav. „Teď jsem třeba rád, že ve fotbale jsme na špici tabulky a porazili jsme i Spartu. Jak je na tom Ostrava, ani nevím,“ říká trochu provokativně starší bratr.
Rozepře kvůli rozdílným sympatiím ale vylučuje. „Občas se ze srandy poškorpíme, tak nějak se bratrsky pohádáme. Nikdy to ale není nic vážného,“ dodává plzeňský kníže.
Jaroslav má jasno, proč by se Evropským hlavním městem kultury měla stát Plzeň, a ne Ostrava. „Plzeň už podle mě dávno městem kultury je, rozhodně je mnohem kulturnější než Ostrava,“ říká bojovně.
Křimický patriot věří, že Plzeň hrdý titul získá. Přidává pár argumentů. „V době, kdy Ostrava byla v podstatě ještě vesnicí, Plzeň už se pyšnila přízviskem královské město. Pak je tu divadelnictví. Vždyť z plzeňského divadla se chodilo rovnou do Národního, plzeňská scéna byla posledním předstupněm před pražskými divadly. A okolí Plzně je moc krásné. Máme tady soutok čtyř řek, to nemá kromě Plzně snad nikdo, nejen Ostrava,“ vypočítává Jaroslav Lobkowicz.
František, který v létě za bratrem Jaroslavem v Křimicích byl, to vidí jinak. „Plzeň, to jsou moje vzpomínky na dětství a ty jsou vždycky hezké. Ale fandím Ostravě, to je jasné. Rozvíjí se víc než Plzeň. A je to můj domov. Tady mám přátele,“ zdůrazňuje František Václav Lobkowicz.

************************************************************************************

 Jak česká šlechta přichází o iluze.

LOBKOWICZOVÉ V KŘIMICÍCH

Jaroslav Lobkowicz, hlava křimické větve Lobkowiczů a poslanec KDU-ČSL, podniká (zelí z jeho zelárny je proslulé) a snaží se pozvolna dávat dohromady křimický zámek. Ačkoliv rodina dostala zpět zchátralou stavbu už před deseti lety, stále v ní sídlí depozitář Západočeského muzea. „Ze zákona měli právo tam zůstat ještě deset let, ty už ale uplynuly a oni jsou tam pořád,“ krčí rameny Lobkowicz.

Stojíme před zámkem – a je to smutný pohled. Na bráně ještě zbyla oprýskaná cedule Nepovolaným vstup zakázán, rozbitými okny fičí vítr, omítka opadala. Jaroslav Lobkowicz nemá paradoxně od většiny prostor zámku ani klíč.

„Udělali jsme aspoň novou střechu, takže už do toho neprší. Okna jsou rozbitá, ale já je nemůžu opravit,“ říká s úsměvem a vypráví, jak o majetek pečuje třeba i tak, že s manželkou Elisabeth vezme igelitku a jde do zámeckého parku sbírat odpadky. „Je příjemné, když to má člověk zpátky, ale i bez majetku se dá žít. Majetek jsou totiž hlavně starosti,“ říká muž, který se vyučil opravářem televizí a v emigraci v Německu se stal hvězdou firmy Siemens.

Majetek křimické větve Lobkowiczů zabavili nejprve nacisté (jak píše říšský protektor, byli jedni z „deseti hlavních exponentů české šlechty“), komunisté následovali jejich příkladu v roce 1950. Zámek byl „převzat Národní kulturní komisí“ s plánem zakonzervovat stavbu jako památku. Jenže se ozvali funkcionáři Škodovky, nově Leninových závodů, že si budovu vyhlédli jako ideální místo pro učňovský internát. Starobylý rod uhnul učnům.“

V roce 1950 mi bylo osm let. Vzpomínám si třeba, že jsem pak díky učňům, kteří nám pomáhali stěhovat, vykouřil svoji první cigaretu,“ vzpomíná Lobkowicz na události staré přes 50 let. Část zařízení byla odvezena na blízký zámek Kozel, část přišla do antikvariátů, zbytek byl prodán ve veřejné dražbě na nádvoří zámku. Jaroslav Claude Lobkowicz, otec nynějšího „pána křimického zámku“, přihlížel, jak lidé kupují starobylý nábytek jeho předků za směšné částky.

Sám ale prý nucený odchod nevnímal „nijak tragicky“. „Alespoň já ne. Před tím jsme si mohli hrát jen v zámeckém parku, ale po vystěhování jsme si říkali, že se nám konečně otevře svět,“ líčí svůj dětský pohled na tragickou dobu. Starší členové rodu se na věc dívali poněkud jinak, nic ale nedali najevo.

„Můj otec o tom poprvé mluvil až měsíc před smrtí, v roce 1985, kdy se svěřil svému lékaři, že když mu zabírali majetek, tak že to bylo, jako by mu trhali části jeho těla. Nikdy se o tom moc nemluvilo a když už, tak nikdy s trpkostí,“ popisuje Lobkowicz atmosféru v rodině, jejíž hlava léta živila pět dětí – jako cestář na čtyřkilometrovém úseku mezi Křimicemi a sousedními Vejprnicemi.

Nemluví se ani o tom, zda budou tři synové Jaroslava Lobkowicze, kteří vyrostli a studují v cizině, pokračovat v péči o rodinný majetek. Je to téměř samozřejmé.

Rarita v bednění

Raritní je barokní jezdecká socha sv. Jiří – patrona rytířů, stojící na čestném dvoře. Jejím autorem je Lazar Widman a jde o největší kamennou jezdeckou sochu v českých zemích. Prohlédnout si ji ale nemáte šanci, neboť kvůli neodbornému restaurování se v povětří rozpadá a je tedy zabedněna. Jaký bude její osud, zatím nelze říci.

Od stejného sochaře pochází i sochařská výzdoba čestného dvora, ale také pozoruhodné sousoší Piety na návsi před zámkem.

Pivo a zelí

Součástí křimického lobkowiczkého majetku je i zdejší pivovar, v němž se dnes vyrábí kyselé zelí, z jehož prodeje zámecký pán pozvolna financuje opravu svého sídla. Památkově chráněna je bednárna zámeckého pivovaru (čp. 55).

**************************************************************************************************************

Prvopočátek rodu LOBKOWICZ

Karel Bedřich hrabě Schönborn se ženil v roce 1861 na Konopišti, kde si vzal dceru Jana Nepomuka Karla z Lobkowicz Johannu. Tento Jan Nepomuk Lobkowicz, praprapradědeček kardinála, byl zakladatel křimické větve lobkowiczkého rodu (rodokmen)

Zajímavá je historka, jak Křimice vlastně získal. Nechejme vyprávět jeho prapravnuka poslance Jaroslava Lobkowicze:
„Můj prapraděd byl druhorozený syn z Roudnice. Jako druhorozený se stal důstojníkem z povolání a nebyl moc majetný. Jednoho dne v Praze na Malostranském náměstí potkal staršího pána, který uklouzl a můj prapraděd mu poskytl první pomoc. Potom na tu historku zapomněl.
Po několika letech dostal dopis od soudu. Jako mladý důstojník dopis hodil do koše, protože si asi myslel, že se jedná o něco nepříjemného. Jeho sluha tento dopis v koši našel, otevřel a ohlásil svému pánovi, že zdědil čtyři panství od posledního hraběte z Wrtby (to byl ten starý pán, kterému kdysi pomohl). Ta panství byly Křimice, Nekmíř, Žinkovy a Konopiště, která zůstala v naší rodině ještě jednu generaci. Můj praděd potom dvě panství dal svým dcerám a Konopiště prodal následníku trůnu Františku Ferdinandovi d´Este.“

****************************************************************************************************************

Restituce šlechtického majetku: Lobkowiczové
 
vydáno: 21.01.2004, 12:01 | aktualizace: 26.01.2004 15:01

Historie rodu: Český šlechtický rod, jehož kořeny sahají do 14.století. Jeden z potomků rodu, Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic získal obrovský majetek díky pobělohorským konfiskacím a další vyženil sňatkem s Polyxenou z Pernštejna. Lobkowiczové hráli historicky důležitou úlohu v české a evropské politice, byla mezi nimi knížata Svaté říše římské, nejvyšší kancléř Království českého, řada z nich byla držiteli Řádu zlatého rouna, nejvyššího vyznamenání habsburského domu. Od poloviny 18. století existují na sobě nezávislé dvě lobkovické knížecí rodiny – mělnická a roudnická, z níž se dále oddělily větve křimická a dolnobeřkovická. Za druhé světové války odmítli Lobkowiczové kolaboraci, Maxmilián spolupracoval s exilovou londýnskou vládou. Po roce 1948 někteří příslušníci rodu zůstali ve vlasti, jiní emigrovali. Po listopadu 1989 vstoupilo několik členů rodu do aktivní politiky.

Hlavní sídla rodu v Čechách

Hořín, Mělník, Bílina, Lobkovice, Drahenice, Křimice, Dolní Beřkovice, Roudnice, Nelahozeves, paláce v Praze na Hradčanech a na Malé Straně

Příslušníci rodu nejvíce spjatí s restitucemi

 Jiří Lobkowicz * 23.4.1956, Curych (Švýcarsko)

Pochází z mělnické větve rodu. Syn Otakara Lobkowicze, který před komunistickou hrozbou odešel v roce 1948 z mělnického panství do emigrace. Žil ve Švýcarsku, pracoval v bankovnictví. Do vlasti se Jiří Lobkowicz s rodinou vrátil v únoru 1990. V letech 1990 až 1992 působil jako poradce federálního ministra hospodářství. Byl členem ODS, později Unie svobody. V říjnu 2001 stál u zrodu nové politické strany Cesta změny a stal se jejím předsedou. Pochází z mělnické větve Lobkowiczů, která zdědila Mělník a další tři zámky, vinice a zemědělskou půdu. Správou mělnického zámku a vinařství pověřil manželku Bettinu Lobkowicovou, jež je ekonomka a pochází ze Švýcarska.

 William Lobkowicz * 1962, Boston (USA)

Pochází z roudnické větve rodu. Vnuk Maxmiliána Lobkowicze, prvorepublikového diplomata, který za druhé světové války pracoval pro exilovou vládu v Londýně a po únorovém převratu v roce 1948 byl nucen opustit Československo. William studoval na Harvardově univerzitě, později pracoval jako bankovní úředník. Do Československa přesídlil v roce 1991. Spravuje část rodinného majetku Lobkowiczů v ČR zahrnujícího několik zámků a hradů, vinné sklepy a pivovar. Je ženatý a má dvě děti. Pochází z roudnické větve Lobkowiczů, jíž byl vrácen například zámek v Nelahozevsi a v Roudnici nad Labem na Mělnicku nebo pivovar ve Vysokém Chlumci na Příbramsku. Současným vlastníkem majetků roudnické větve je otec Williama Martin Lobkowicz. V roce 2003 byl zástupcům roudnické větve vydán Lobkovický palác v Praze na Hradčanech.

 K dalším představitelů rodu patří současní či bývalí zákonodárci či politici Jaroslav Lobkowicz (KDU-ČSL, pochází z křimické větve) či Michal Lobkowiz (Unie svobody-DEU, pochází z dolnobeřkovické větve).

Majetek vrácený rodu v restituci

Počtem restituovaných nemovitostí patří Lobkowiczové mezi nejvýznamnější české rody. Znovuzískáním 16 zámků, starožitností a rozsáhlých pozemků se rodina Lobkowiczů stala jedním z největších vlastníků v zemi.

Vrácené zámky

 Nelahozeves (Mělnicko)

- renesanční zámek vrácen roudnické větvi. V roce 1996 zde Lobkowiczové otevřeli galerii shromažďující rodinnou roudnickou sbírku umění, která obsahuje vzácná malířská díla, mimo jiné Breughelovu Senoseč, Canalettovu Slavnost na Temži, obrazy Cranachovy a Rubensovy. Sbírku Lobkowiczům vrátila Národní galerie.

Roudnice nad Labem (Mělnicko)

- barokní zámek

Mělník

- vrácen v roce 1992 tehdy sedmasedmesátiletému Otakaru Lobkowiczovi, ten jej převedl na syna Jiřího. Jiří Lobkowicz svěřil správu majetku manželce Bettině. Bettina Lobkowiczová, jež je původem Švýcarka, se rovněž stará o vinařskou část majetku rodiny Lobkowiczů.

Dolní Beřkovice (Mělnicko)

Hořín (Mělnicko)

Křimice (Plzeňsko)

Bílina (Teplicko)

hrad Střekov (Ústecko)

Další vrácené nemovitosti

Lobkovický palác v Praze na Hradčanech

- vrácen v roce 2002, majetek zástupci rodu převzali v dubnu 2003

Další vrácený majetek

pivovar ve Vysokém Chlumci na Příbramsku (roudnická větev)

vinné sklepy a vinařství v Mělníku

zámecké vinařství v Roudnici nad Labem

lesy v severních a středních Čechách

Vrácené nemovitosti, které však později změnily majitele

Zámek Vysoký Chlumec u Sedlčan na Příbramsku (získala v restituci roudnická větev rodu, ale v r.1998 jej prodala hraběcímu rodu Arco z Německa; konkrétně: původní majitel William Lobkowicz nemovitost prodal svému bratranci Arco Zinnebergovi; ten koupil na Sedlčansku od Lobkowicze i jeho lesy a další majetek)

Zámek Jezeří na Mostecku (v minulosti zdevastovaný objekt Lobkowiczové později vrátili, přesněji darovali státu)

Lázně v Bílině (Wiliam Lobkowicz je v roce 1997 prodal)

Některé restituční kauzy Lobkowiczů

Spor o Lobkovický palác v areálu Pražského hradu (Spor uzavřen ve prospěch Lobkowiczů)

O vydání paláce žádal potomek posledního majitele Martin Lobkowicz, nárok u Správy Pražského hradu uplatňoval jeho syn William. Lobkowiczové vyhráli soudní při koncem roku 2002, palác převzali na jaře následujícího roku. Objekt patřil rodině v letech 1642-1952. Vrácení Lobkovického paláce v restituci umožnilo rozhodnutí Ústavního soudu z března 1999. Soud tehdy zrušil část zákona o mimosoudních rehabilitacích, která zakazovala vydávat jejich původním vlastníkům věci prohlášené za národní kulturní památku.

*********************************************************************************

Jaroslav Lobkowicz (*1942) říká, že si váží svého otce  především proto, jak statečně snášel svůj osud: „On byl ten, kdo vlastně nesl největší tíhu doby, která začala už rokem 1939, protože byl zrovna v té době ve věku nejlepších sil a vlastně nirodiče Jaroslava Lobkowicze: Jaroslav Lobkowicz  (1910-1985) s manželkou Gabrielou, roz. Korff-Schmising-Kerssenbrockovou (*1917 Klatovy)kdy nemohl dělat přesně to, co chtěl. To znamená během války, místo aby se staral o majetek, byl zaměstnán někde v Plzni. Po válce potom začal s velkou nadějí zase budovat něco, ale to trvalo velice krátce a končilo to rokem 1948 až 1950. 
On byl člověk, který nikdy nedal najevo, že ho to bolí. Najevo to dal až v momentě, když byl těžce nemocný, před smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mně, ale panu doktorovi řekl, že při zabírání majetku to bylo jako kdyby mu byli trhali část těla. A to řekl, vlastně až 14 dní před smrtí, kdy už člověk vidí, řekněme, život trochu jinak.“

*******************************************************************************************************************

V křimickém zámku je 30 let ukryta vzácná socha
 
vydáno: 25.07.2010, 10:38 | aktualizace: 25.07.2010 10:53

 Už asi 30 let je před návštěvníky zámku v Křimicích u Plzně ukryta údajně největší kamenná jezdecká socha v Česku a možná také ve střední Evropě. Svatý Jiří, jenž sedí na koni a bojuje s drakem, je celý pod dřevěnou boudou. Současný majitel zámku Jaroslav Lobkowicz chce bednění co nejdříve odstranit a nechat sochu „volně dýchat“. Plánuje také její opravu, ale na nákladné zrestaurování mu scházejí peníze, řekl  Lobkowicz.

„Sochu musíme dát jednou dohromady, ale potřebujeme hodně peněz,“ uvedl. Pod dřevěnou boudou se nachází lešení postavené pro účely různých sond, jež měly říct, jak sochu opravit. Dnes je to podle Lobkowicze ale problém, protože restaurování smí dělat jen odborník s akademickým titulem. „A těch je málo a jsou drazí,“ uvedl majitel zámku.

Podle něj je nutné bednění odstranit co nejdříve, protože při silnějším větru se dřevěná bouda kymácí a naráží do sochy. Ta je včetně podstavce vysoká zhruba pět metrů, kůň i jezdec jsou v reálné velikosti. „Socha je schovaná už 30 let. Důvodem bylo to, že je z pískovce, a jak byly kyselé deště, tak na ni pršelo a začala opadávat,“ řekl majitel.

Začátkem 50. let bylo dílo zrestaurováno a natřeno vodním sklem. Vytvořilo slupku, jež už ale dnes opadává. Podle Lobkowicze se nic moc nestane, když nebude mít dřevěný obal. „Nyní se tam spodem dostává mlha, mráz, horko i vlhkost při dešti. Necháme ji volně. Nakonec je to rytíř a měl by něco vydržet a neměl by zajít tady pod nějakou boudou. Když už by se měl rozpadnout, tak je lepší, aby se rozpadl na volné ploše,“ uvedl.

Socha, která je památkově chráněná nejvyšším stupněm ochrany, je z roku 1740 a jejím autorem je plzeňský sochař Lazar Vidman, který vytvořil také Mariánský morový sloup před plzeňskou radnicí. Hodnotná sochařská výzdoba zámku a zámeckých hradeb od Widmana byla z velké části zničena.

Barokní zámek Křimice byl postaven na místě původní tvrze v roce 1732. Vybudoval ho František Vrtba. V roce 1811 byl zámek upraven do empírového stylu. V 50. letech minulého století byl znárodněn a byl využíván jako internát, přičemž byly naprosto zničeny interiéry i rozkraden mobiliář. Později převzalo zámek muzeum pro své depozitáře, ale ani to nezabránilo tomu, aby zámek chátral dál. Veřejnosti je zatím z celého areálu přístupný pouze pětihektarový anglický park .

*************************************************************************************************************

Ing. Jaroslav LOBKOWICZ

 * 16. 8. 1942, Plzeň

Poslanec PČR (TOP 09), zastupitel Plzeňského kraje. Po maturitě v roce 1959 nemohl z kádrových důvodů dál studovat, a proto se vyučil televizním opravářem. V roce 1968 se odstěhoval do Mnichova, kde vystudoval technickou univerzitu. Natrvalo se vrátil do ČR v roce 1993. Roku 1990 vstoupil do KDU-ČSL. Od počátku devadesátých let podniká ve společnostech RINA, spol. s r.o. a LOBKOWICZ – Křimice, spol. s r.o., od roku 1996 pak ještě v Rina Europe s.r.o. a Plzeňské štěrkopísky, s.r.o. Roku 1994 byl zvolen zastupitelem a radním města Plzně, jímž byl po dvě volební období. V letech 1996 a 2006 se neúspěšně pokoušel kandidovat do Senátu PČR. Mezi roky 1998-2006 byl poslancem PČR, z něhož byl v roce 2004 na tři měsíce delegován do Evropského parlamentu. Od roku 2004 je členem Zastupitelstva Plzeňského kraje. V roce 2009 oznámil ukončení členství v KDU-ČSL a vstoupil do strany TOP 09. Ve volbách v roce 2010 do PS PČR byl zvolen poslancem.

Jaroslav Lobkowicz se narodil 16. 8. 1942 v Plzni. Z kádrových důvodů nemohl studovat vysokou školu, vyučil se tedy televizním opravářem. Od roku 1968 žil v Mnichově. Vystudoval elektrotechniku na Technische Universität v Mnichově. Pracoval u firmy Siemens. V restituci mu byl vrácen částečně zdevastovaný rodinný majetek zejména v Plzni-Křimicích, na kterém hospodaří. V komunálních volbách v roce 1994 byl zvolen do Zastupitelstva města Plzně. Je prezidentem Francouzské aliance v ČR. Ve volbách 1998 byl Jaroslav Lobkowicz zvolen poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Pracoval ve dvou výborech: zemědělském a pro evropskou integraci. Svůj mandát obhájil v roce 2002. Hovoří německy, francouzsky a anglicky.

Jaroslav Lobkowicz na střeše zámku v Křimicích

Teď se nacházíme na věži Křimického zámku, kde normálně je velmi dobrý rozhled, ale dnes je bohužel mlha. Támhle přede mnou je Plzeň, která normálně je velice dobře vidět, dnes buď mám špinavé brýle, nebo je to tou mlhou, že ji nevidím. Jinak tady kolem nás jsou celé Křimice a okolí. Tady jsem se narodil i vyrůstal, tedy kromě let 1968 až 1992 kdy jsem byl v cizině, jsem zde žil celý život. Mám to tu mnohem raději než třeba Prahu. Člověk se tady cítí velice dobře, když je hezky, zvláště když svítí sluníčko. Moje paní účetní vždycky sní o tom, že bude mít v Křimicích kancelář, a že v létě, když bude hezky, si dá třeba sem na střechu lehátko a počítač a bude mít tady.

Kde se cítíte nejvíce doma?
Jsem opravdu zdejší, chodil jsem tady do školy, narodil jsem se tady, tak kde bych měl mít větší pocit domova než tady.

Budete se jako poslanec starat o svůj region?
Vlastně není věcí poslanců, starat se o region. Poslanec je k tomu, aby dělal zákony, které platí všeobecně a pro všechny. Někdy musí člověk zvednout ruku i pro něco, co je sice proti vlastním potřebám, ale když je to dobré pro společnost. Jistě, člověk je vyslán za region, ale přesto starat se o region finančně, to je pouze to porcování medvěda, ale to není úplně v pořádku. Potom region, který má poslance, má tak lepší kontakty, je zvýhodněn oproti regionům, které svého poslance nemají a to by nemělo tak být.

Jak hodnotíte situace v Křimicích?
V Křimicích je toho ještě poměrně dost k opravě, ale přesto si myslím, že Křimice běží momentálně dobře a je to možná i díky zdejšímu zastupitelstvu, s kterým se snažím dobře vycházet a také spolu spolupracujeme.

Co se v Křimicích z vašeho pohledu povedlo?
Tady ten zámecký park, který je teď bohužel zasněžen, ale v létě se tady hraje kino a jsou tady divadla, takže ten park slouží veřejnosti. Otevřeli jsme ho v roce 1996, do té doby tady byla opravdová džungle, stromy rostly až do oken baráku, dokonce i na věži rostly stromy. Zkrátka to bylo v docela smutném stavu.

Jak se šlechtí šlechtici? A kteří Přemyslovci byli předky Jaroslava Lobkowicze?

Šlechtění květin a šlechtictví – člověk se táže, z čeho ta slova vůbec pochází. Šlechtění znamená udělat něco lepším a šlechtictví? Z čeho to slovo vůbec pochází? Různí lidé tvrdí, že pochází z německého „schlecht“, to znamená špatný. To je také jedna z možných teorií. (Smích)

Proč se píší rodokmeny?
Rodokmeny se píší, aby člověk věděl, s kým je příbuzný, koho si může vzít a koho nemůže. Často se stává v malých vesnicích v horách, že se lidé berou mezi sebou, i když jsou docela blízce příbuzní, protože to mají k sousedům daleko. Třeba ve Švýcarských Alpách jsem znal jednu vesnici, kde všichni měli stejné rodinné jméno, celá vesnice. Také to jde, ale asi to není úplně nejlepší.

A jak je tomu u Vás v rodině?
Moje žena je Francouzka, příbuzní nejsme vůbec. Moje matka byla z rodiny, která pocházela z Německa. Do Čech přišli v 19. století, počeštili se a žili v Klatovech. Moje babička z otcovy strany byla původně také z Francie, takže se nedá říct, že by tady nebylo nějaké velké míchání krve, spíše naopak. Tedy alespoň u naší rodiny, nevím, jak to bylo jinde.

Složil Vám někdo rodokmen?
Jsou lidé, kteří mají skládání rodokmenů jako koníček, hledají, kdo od koho pochází. V jednom z nich se dá najít, že snad nepřímo přes některé ženské linie pocházíme od Přemyslovců. Jiný rodokmen, který zjistil jakýsi francouzský znalec z pramenu až z 12. století, říká, že pocházíme od francouzských králů. Každý má tolik předků, že se to nedá ani spočítat: dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct, třicet dva, šedesát čtyři… Když se jde dost daleko zpátky, tak se dostaneme k takovému množství, že to je víc, než kolik tehdy existovalo lidí. Musí být tedy každý s každým nějak příbuzný, i když už o tom ani neví.

Jsou takové rodokmeny důvěryhodné?
Přemysl Oráč byl zemědělec, což může být sympatické, ale kdo ví, jestli opravdu existoval. (Smích) Tyto staré pověsti už jsou legendy. Někde se tvrdí, že naše rodina pochází od Tety, sestry Kazi a Libuše. Ve Starých pověstech českých se prý říká, že si vzala nějakého Popela, přičemž naše rodina by se pak měla jmenovat Popel z Lobkowicz. Přízvisko „z Lobkowicz“ má pocházet z roku 1409, kdy náš předek, který byl písařem u dvora Václava IV., koupil tvrz Lobkowicze, která je dnes částí Neratovic, a od té doby si psal toto přízvisko „z Lobkowicz“. Jeden historik mi kdysi vyprávěl, že tento písař, můj předek, sepsal, a v momentě, kdy byl král Václav IV. trošku v podroušeném stavu, také předložil k podpisu Kutnohorský dekret, a od té doby byla reformována pražská univerzita. (Smích)

Chtěl byste udělat něco podobného?
Já, jestli bych udělal něco podobného? Nevím, protože nemám ani tu možnost. Být tenkrát písařem byla zvláštnost, tehdy ještě asi málo lidí umělo psát. On se naučil psát, tak dělal kariéru.

 ****************************************************************************************************************

Kde je český král?

Lobkowiczové, Schwarzenbergové a také Colloredo-Mansfeldové jsou ˝nejurozenějšími˝ dosud žijícími českými šlechtickými rody podle hierarchie platné po roce 1620.

Prezidentu Václavu Havlovi někteří lidé vytýkali ˝monarchistické sklony˝. Na druhé straně jsou tací, kteří by na Hradě skutečného monarchu rádi viděli. Průběh současných prezidentských voleb a výskyt několika nepříliš důstojných kandidátů volání po zavedení konstituční monarchie jen posílily. Je ale mezi potomky šlechtických rodů (kromě dodnes žijícího Otty von Habsburga, který se následnických nároků oficiálně zřekl už v roce 1961) vůbec nějaký kandidát na trůn? Podle historiků by se českým králem hypoteticky mohlo stát hned několik mužů s modrou krví.
Skromný vévoda Lobkowicz
Jaroslav Lobkowicz vlastní v bývalé vsi Křimice, která se stala jednou z okrajových čtvrtí Plzně, neobydlený zámek, který se stále ještě vzpamatovává z komunistické ˝péče˝. Opodál pak stojí jeho statek, výrobna těsta a zelí a v 70. letech postavený rodinný dům, v němž potomek slavného rodu žije. Většina jeho příbuzných měla v restitucích větší štěstí: Jiří Lobkowicz dostal například zpět impozantní mělnický zámek v poměrně dobrém stavu a třeba William Lobkowicz bydlí v zachovalém zámku v Nelahozevsi. Další Lobkowiczové byli zase víc vidět v politice: jeden jako ministr obrany (Michal) a další coby předseda strany Cesta změny (Jiří). Honosný titul vévoda však podle staré rodové dohody dědí hlava Lobkowiczů usazených v Křimicích a tou je Jaroslav Lobkowicz.
Sedíme s šedesátiletým poslancem v jeho křimické firmě pod fotografiemi croissantů, do nichž vyrábí těsto, a vedle věšáku s bílými plášti. Sterilní prostředí: žádné známky toho, že šéfem je tu hlava jednoho z nejvýznamnějších aristokratických rodů. ˝Už jsem o tom taky slyšel… Je to hezký,˝ usmívá se decentně a neprůbojně působící poslanec, když mu vyprávíme onu ˝královskou˝ hypotézu. Sám prý ale v názoru na monarchii není ˝vyhraněn˝. ˝Odpadly by starosti s volbou prezidenta. Ale pro takového monarchu to taky není jednoduchý. Na rozdíl od prezidenta je od narození do smrti pořád na očích veřejnosti a na některé to může mít špatný vliv,˝ uvažuje. Dědičný nárok na trůn má podle něj i svá rizika. ˝Pokud je potomek poveden, tak proč ne, ale v některých rodinách se stává, že potomek není úplně normální a vznikne holt takový císař jako Ferdinand Dobrotivý,˝ připomíná Lobkowicz historii habsburského panovníka z 19. století, který musel být sesazen kvůli zjevným projevům slabomyslnosti.
Opravář televizí
Syn knížete Jaroslava Lobkowicze staršího a hraběnky Gabriely Korffové bydlel s rodiči na křimickém zámku do svých devíti let. Pak se mohl jen vyučit a pracoval jako opravář televizí. (Na zámek se podíval poprvé po deseti letech, když tamnímu kastelánovi opravoval televizi.) Později ale večerně studoval střední školu. Studia dokončil na elektrotechnické fakultě v Mnichově, kam v roce 1968 emigroval. Do ˝sametového˝ převratu v Československu pracoval jako manažer firmy Siemens. Oženil se s Elisabeth de Vienne, která pochází z francouzské aristokratické rodiny (paní Lobkowiczová dnes zastupuje pražskou pobočku londýnské aukční síně Christie˝s). Jejich dva synové studují ve Francii, třetí se stal v Čechách řeholníkem.
Po roce 1990 restituoval Jaroslav Lobkowicz rodinný majetek a vrátil se do Křimic. Už v Německu se snažil mít vliv na dění kolem sebe (v Mnichově byl zvolen do poradního sboru cizinců při městské radě), a proto se začal angažovat v politice i v Česku. V roce 1990 vstoupil do KDU-ČSL a po neúspěšné kandidatuře do Senátu (1996) se v roce 1998 stal poslancem sněmovny a později i členem stálé delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy. A jak je spokojen se stavem ˝českého království˝? ˝Ten vývoj je asi normální, lidi prostě nevyměníte. Ale je jich tu samozřejmě spousta dobrých.˝

*******************************************************************************************************************

              Lobkowicz má Suzuki, ale u zámku neparkuje
21.6.2003; Plzeňský deník

 V černém Suzuki Baleno dojíždí z Křimic za svými povinnostmi poslanec Jaroslav LOBKOWICZ (KDU-ČSL).
„Auto mám od roku 1996 a jsem s ním spokojený,“ říká politik. Spokojenost ho neopouští, i když včera musel s vozem navštívit autoservis. „Problémy s ruční brzdou. Nic vážného,“ popsal. Počítadlo na Lobkowiczově suzuki už ukazuje více než 260 tisíc ujetých kilometrů. Přestože rodině Lobkowiczů patří někdejší šlechtické sídlo – křimický zámek, domů jezdí poslanec do domku v Plzeňské ulici v Křimicích. Ten je od zámku vzdálený asi 300 metrů. „Bydlím tam s matkou. Polovina domu patří jí, druhá polovina bratrovi,“ říká Lobkowicz. O tom, že by rodina znovu užívala k reprezentativnímu bydlení zámek, poslanec neuvažuje. Budova je ve špatném stavu. „Zámek jako rodinné sídlo? To těžko. Možná tak upravit na bydlení dvě tři místnosti, ale obývat celý zámek, to by rozhodně nebyla žádná slast,“ tvrdí. Stavební zásahy by byly nákladné a složité. „Museli bychom mít vše projednané s památkáři. O úpravách uvažujeme, ale asi ne na bydlení. Podle vyprávění matky vím, že vytopit obrovské zámecké místnosti také není lehké,“ vysvětluje politik.  

***************************************************************************************************************

            Davy lidí se rozloučily s kněžnou

 - Rozloučit se s kněžnou Gabriellou z Lobkowicz, která zesnula po těžké nemoci v 91 letech, včera přišli její tři synové, dvě dcery, další příbuzní, zastupitelé města Plzně, obyvatelé Křimic, ale také zástupci evropské šlechty.
 
 7.8.2008
 Na kněžnu vzpomínají jako na milou, vstřícnou ženu. „Znala jsem ji osobně, vždyť to bývala naše sousedka. Moje maminka vždycky, když dělala buchty, říkala, že musíme nějaké přinést i paní kněžně. Byla strašně hodná,“ říká dojatě Eva Bystřická Šlajzová z Křimic. Smutečního průvodu na Horničku, kapli pod níž je rodinná hrobka rodiny Lobkowiczů, se účastnilo na 300 osob. S kněžnou se rozloučili zádušní mší, kterou vedl syn kněžny Lobkowiczové František Václav, biskup ostravskoopavské diecéze. Dalším z jejích synů je bývalý poslanec Jaroslav Lobkowicz.

Rozloučení
Dne 6. 8. 2008 jsme se v Plzni-Křimicích rozloučili s hraběnkou Gabrielou
Lobkowiczovou, Dámou řádu Hvězdového kříže, Čestnou a devoční dámou Suverénního
řádu Maltézských rytířů, která se nedožila 91 let († 30. 7. 2008). Pohřbu se
vedle známých představitelů spřízněných rodin zúčastnili: osobní garda granátníků
Lobkowiczů z německého Neustadtu u Weidenu a tří bavorských starostů, syn
František Václav Lobkowicz, biskup ostravsko-opavské diecéze, který vedl zádušní
mši, Jaroslav Lobkowicz, také představitelé české šlechty, zástupci
Suverénního řádu Maltézského rytířů,představitelé plzeňského společenského
života i místní obyvatelé. Za Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského
se s ní přišli rozloučit členové plzeňské komendy p.Antonín Urbánek ze Zděchova,
OLJ a PHDr a Mgr. Igor Bibko, kteří kyticí uctili její památku.

****************************************************************************************************************

V anketě  v níž jsme zkoumali majetkové poměry nových poslanců, Jaroslav Lobkowicz odpověděl, že osobně užívá vůz značky Suzuki Liana, jako podnikatel v zemědělství vlastní několik traktorů značek Zetor a John- Deer, dva kombajny značky Klaas Lexion, a dva užitkové vozy. Vedle toho vlastní zámek v Křimicích, zámecký park, pole a les v jeho okolí, který je v současnosti neobyvatelný, asi 30 tis svazků knih, které používá často Národní muzeum, největší kamennou jezdeckou sochu v Čechách představující sv. Jiřího bojujícího s drakem, která potřebuje nutně restaurovat. Zároveň loni zdědil polovinu domu, kde bydlí. Vlastní několik akcií firmy Siemens z doby, kdy byl jejím zaměstnancem.

Nemohl studovat vysokou školu, a proto se vyučil televizním opravářem. V roce 1968 odešel do Mnichova, kde vystudoval Technische Universität. Poté pracoval u firmy Siemens.

1 Reakce na “Rozhovory o a s Jaroslavem L.”

  • Marie Jasenovská napsal:

    Dobrý den,mám velkou prosbu…minulí rok jsme si vzali od pána s fary vlčáka jménem Ria bohužel jsem přišla o kontakt s pánem má dvojčata a starší dceru rádi bychom mu zaslali fotky jak se Rie daří prosím jestli víte o koho se jedná předali by jste rodině můj mail abychom se opět zkontaktovali.Moc všem předem děkuji s pozdravem Jasenovská.mail:mariejasenovska@seznam.cz

Vlož komentář

Anketa

Chcete aby v Křimicích zůstala služebna Městské policie ?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...
Křim. Kulturní Léto
První část Ad Square
Křim. Kulturní Léto
Druhá část Ad Square
Ceník reklamy
Reklamní Banner
Ad Square
Reklamní banner